Jak jsem poznal Rumunsko
Někdy kolem půlnoci jsme dorazili do hotelu. Vše bylo zavřené, panovala tma, když pak někdo rozsvítil, bylo jen pološero. Žárovky měly maximálně 40 wattů, mnohé jen 25 a později jsem našel i patnáctiwattové. Měl jsem hlad a žízeň, nic k dostání nebylo, nikdo mne nevaroval, byl jsem naštvaný, v pokoji byla zima, topení nešlo, nejraději bych se vypravil nazpátek a tuto zemi navždy opustil. Noc jsem nějak přežil, ale ráno nebylo lepší, byl jsem pořád naštvaný.
Už si přesně nepamatuji, co jsme tehdy točili, bylo to s nějakým farářem, vím ještě, že jsme museli s Jochenem vyšplhat na kostelní věž a točit zvony. Potom jsme byli při mši. Šlo nějak o to, že příslušníci německé menšiny mrznou v kostele. Že Rumuni a my mrzneme také, se nikdo nezajímal a také nestaral. Ostatně to byla Petrova specialita - tedy německá menšina. Málokdy jsem točili s „Rumuny“. Pamatuji si ještě, jak Friedhelm jednou strávil tři dny ve střižně a prohlížel si archivní materiál. Když pak konečně vylezl, přišel ke mně a s údivem konstatoval: „Já jsem neviděl ani jednoho Rumuna.“ Pak se ještě otázal: „Točil jsi někdy něco o Rumunech?“ Přiznal jsem, že si na něco takového nemohu vzpomenout. Vrtěl hlavou, neříkal nic, ale já věděl, co si o Petrovi myslí, pro jeho vlastnost vycházet šéfům vstříc neměl také pochopení. I on se s ním, stejně jako já, kvůli tomu mnohokrát pohádal. Proto byl raději v Bělehradě, byl zaměstnanec, nic se mu nemohlo stát, já byl zato mnohokrát bez práce.
Již jsem se zmínil, že ředitel Bavorské televize jednou dokázal zabránit jisté levicově orientované rakouské novinářce přejet hranice do Bavorska. Mělo to ještě malou dohru ve Vídni. Friedhelm totiž nechal v rakouských novinách zveřejnit zprávičku, že studio německé televize ve Vídni s tím nemá nic společného, že se od toho redaktoři distancují. Vzpomínám si na to ráno. Seděli jsem s Friedhelmem v kuchyni u kafe, on jako vždy luštil křížovku, uměl to neuvěřitelně rychle, a já četl noviny. Najednou se přiřítil Peter, kypěl vztekem a jenom řval: „Tohle přeci nemůžeš udělat!“ Friedhelm jen klidně vzhlédl, vzal do ruky noviny, ukázal na ty řádky a řekl: „Vždyť vidíš, že mohu. Chceš snad říci, že s tím něco společného máme? Já tedy ne.“ Peter jen běsnil, zavřel se do své kanceláře a asi se pokoušel řediteli vysvětlit, že s tím opravdu nic společného nemá. My jsme se na sebe jen podívali, Friedhelm zavrtěl hlavou, pokračoval v luštění křížovky a já ve čtení.