Rok 1980: Konečné rozhodnutí
Hraniční budova zmizela v černi večera. Světla a reflektory docela jednoduše potemněly. Být najednou bez elektřiny není pro Čecha něco překvapivého, stává se to často. Ale že tak důležitý důkaz státní moci zmizí v temnotě, je přeci jenom trochu jiné. Stalo se tak v okamžiku, kdy jsem pokorně zastavil na konci řady dovolenkových, a tedy plně napakovaných aut. Takových patnáct stálo přede mnou a stejně tak ve dvou sousedních řadách. Jejich osazenstvo si naplánovalo strávit několik pěkných dnů v Maďarsku, aby se pak spokojeně vrátili domů a ke své práci. Já jsem na to nepomýšlel. Chtěl jsem všechno ostatní, ale ne zpět, ne domů, ne do své redakce.
Byl jsem na cestě stát se emigrantem. Stejný osud se mnou měla sdílet i moje žena a naše dvě děti. Tak jsem rozhodl a Marta souhlasila. A teď tady sedíme a naše budoucnost leží v temnotě srpnové noci. A vůbec ne symbolicky, ale doslova. Tam vpředu nebylo nic vidět a nikdo asi nevěděl, co bude dál.
Já si stále myslím, že to bylo 8. srpna 1980. Tedy více než před třiceti lety. V určitých věcech jsem lenoch, nevedl jsem si nikdy deník. Celý život jsem se k tomu nedonutil. Několikrát jsem se o to pokusil, ale buď se v ten den nic nestalo, nebo se toho stalo tolik, že jsem neměl chuť a sílu všechno sepisovat. Stačilo mi, že jsem to prožil. Ale ten den bude správný, odvodil jsem ho z toho všeho, co se kolem toho dne událo. Určitě to však byl srpen 1980, kdy jsem náš dům v Praze opustil.
Většinou se snažím myslet velice prakticky a nenechávám se uvádět v chaos různými pocity. Ten den to bylo zrovna tak. Slzy v očích jsem měl teprve o deset let později, kdy jsem opět zahnul do naší ulice a zastavil před domovními dveřmi. Nikdy bych nevěřil, že to bude trvat tak dlouho, než se budu moci vrátit domů, byť jen na návštěvu. Tehdy při odjezdu jsem také netušil, že to již nebude moje doma, můj návrat. Spíše jen nahlédnutí do jedné z kapitol mého života, žádné dlouhé začtení, spíše letmý pohled, důvod k zamyšlení.
Ale to vše přišlo později, teď mne zajímalo něco jiného. Myšlenky kroužily kolem našeho k prasknutí naplněného auta. Byl to starý mercedes, ten velký s malinkými křidélky na zadních blatnících, byl jsem na něj hrdý, sám jsem ho opravil a připravil na tuto velkou cestu. Do kufru se mělo vejít 650 litrů. To není málo, pro nás byl každý centimetr důležitý. Když jsem však viděl tu kupu nabalených věcí, přepadla mne beznaděj. Má žena nekompromisně prohlásila vše za životně důležité. Většina toho byla pro naše děti, vše v plastikových pytlících, kufry jsem v tomto případě pokládal za nepraktické, zabírají samy o sobě moc místa. Když bylo vše nacpáno do auta, měl jsem podezření, že se tam vešlo více, než bylo napsáno v technických papírech.
Starosti mi také dělalo zimní oblečení pro děti. I péřové deky by se daly v autě najít. V krajním případě musím dokázat, že ty srpnové noci na břehu Středozemního moře jsou velmi chladné a naše děti choulostivé. Nějak jsem přesvědčil sám sebe, že český pohraničník či policista ještě nikdy nepřenocoval na jugoslávském pobřeží, ti přeci jezdí do Bulharska. Proč bych je tedy neměl o té hlouposti přesvědčit? Byl jsem si tím celkem jistý. Měl jsem již za sebou 12 let práce v takzvaných masových sdělovacích prostředcích, věděl jsem, jak vyprodukovat mínění a jak ho manipulovat. Do dneška jsem přesvědčen, že bych to tehdy zvládnul.