Nekompromisní poznání
Ta černá díra mne fascinovala. Byla tam, kde by neměla být – v hrtanu jedné dívky. Vlastně dívenky. Nemohla být starší než dva nebo dva a půl roku. Ležela na chladném stole v jedné palestinské nemocnici. Bylo to v Gaze. Kolem stáli muži v bílých pláštích a snažili se to malé tělo s mizivou jiskřičkou života natočit do správného světla, tak abych mohl dobře filmovat. Byl jsem zde kvůli tomu. Přivedli mne sem, aby mi ukázali něco unikátního. Přivedli mne sem s hrdostí – něco takového se nestane každý den, a tak u toho musí být i televize.
Lehké šumění kamery mi signalizovalo, že běží, a já jsem vše s obvyklou rutinou pozoroval v černobílém hledáčku. Ano, obraz byl ostrý a clona v pořádku, světlo dopadalo ve správném úhlu, proč také ne, jsem přeci profesionál. Teď jsem jen čekal na nějakou akci, prostě pohyb, dělám film. Mezitím mi bylo jasné, že tu díru způsobil gumový projektil. Odpálen odněkud ze zbraně izraelského vojáka. Bez velkého míření, tyhle náboje jsou stejně nepřesné. Je taky docela možné, že si ten v gumě schovaný kousek kovu spletl cestu, chtěl vlastně někam jinam, aby přesto nakonec trefil s naprostou jistotou.
Nikdo z těch kolem stolu se nepohnul. „Špatná režie,“ bliklo světýlko v mém mozku. Obvyklá reakce, automatická myšlenka, reakce postrádající jakoukoli emoci. Není to normální, ale pomůže to jednat instinktivně a mnohdy to může jednomu zachránit život.
Ale zde jsem zároveň cítil něco jiného, něco nesouhlasilo. Ti muži v bílém nedělali to, co jsem od nich podvědomě očekával, to, co byla jejich povinnost, zachraňovat lidský život. Kdysi to tak slíbili. Místo toho s typickou arabskou trpělivostí poněkud pootočili tu malou bezduchou dívenku v krásných čistých šatičkách. Mrak na obloze totiž poslal stín a oni chtěli ukázat vše v tom nejlepším světle a ten stín je v tom okamžiku rušil. Gestikuloval jsem volnou rukou, že by jako konečně měli něco dělat pro záchranu toho malého bezbranného života. Pochopili to po svém. Dívenku jakoby posadili a pevně drželi v pozici, kterou jsem znal ze stovek plakátů, které polepovaly ty šedé a neutěšené zdi snad každého domu ve městě. Ze všech stran se tak na jednoho dívaly tváře martyrů. Všichni obětovali život v boji za svatou věc, v boji proti Izraeli.
Konečně mi to došlo. Ti v bílém se teď plně soustřeďují na „public relation“. Kamera přece běží a oni se chtějí stát součástí politického dění, boje, kde jen počet obětí rozhoduje. Nebyli však hrdinové, rozhodnutí o další oběti přenechali mně. Často jsem o tomto pocitu, o této situaci přemýšlel a mnohokrát hovořil s kolegy. Nikdy jsem to ale nebral dost vážně, neměl jsem prostě odvahu to domyslet do konce. A teď jsem tu stál. Sám. Bylo zbytečné se ohlížet, za mnou nestál nikdo, kdo by mi pomohl.
Strhnul jsem kameru z ramene a zaplavil ty klidné a sebevědomé postavy v bílém nadávkami. Bez jediného varování jsem udeřil. Pro ně to ale byla rána pod pás. „My se snažíme pro tebe dělat to nejlepší, a ty se chováš jako arogantní idiot,“ četl jsem v jejich očích. Bylo mi to úplně jedno. Hlavně, že se podvolili – ostatně podvolí se vždy, když někdo ukáže sílu – a začali se konečně věnovat té malé dívence, která se asi nikdy nedoví, co se zde odehrálo.