Jak si Izrael přál mír
Patřím do tábora nevěřících Tomášů, ten stisk ruky na trávníku před Bílým domem byl pro mne jako každý jiný, sledoval jsem je objektivem kamery po desítkách, byla to pro mne rutina určená jen pro televizní kamery a čočky fotoaparátů. Musím ale přiznat, že jsem přeci jenom tak trochu podlehl všeobecnému nadšení. Člověk přímo cítil, že se všem lidem dýchá poněkud volněji. Všude jsem se setkával s optimismem, bylo to nakažlivé, byl šířen s neutuchajícím nadšením, vycházejícím z dlouhé tradice určování budoucnosti vlastníma rukama. Mladí Izraelci z Jeruzaléma jezdili do nočních klubů arabského Ramalláhu, aby zde naslouchali jazzové hudbě. Netrvalo dlouho a v Jerichu bylo otevřeno kasino pro náruživé hráče, kterým izraelský stát zakazoval oddávat se jejich vášni doma. Dokonce se uvažovalo o tom, že by se zde mohli oddávat ti, kterým to rabíni nepovolovali. V Gaze začal konečně fungovat palestinský hotel určený pro izraelské hosty. A jak jinak v této části světa, začal se prudce rozvíjet obchod, něco, co tyto dvě historicky „nepřátelské“ kultury vždy spojovalo, ať už chtěly či ne. Ožila také všechna možná mírová hnutí, objímat Palestince bylo v módě, nikdo se moc neodvažoval být proti, alespoň veřejně. Cestovat mezi Izraelem a Palestinskou autonomií bylo jednoduché, já jezdil sem a tam. Mnoho práce však nebylo, přesně podle hesla: Dobrá zpráva, špatná zpráva. Obrázky izraelských vojáků klidně se procházejících po arabském trhu dlouho nikoho nezajímaly, stejně tak, že často i dostávali symbolické květiny. Z historického pohledu však netrvalo toto období dlouho, vše skončilo vypuknutím takzvané druhé intifády na podzim roku 2000.
Toho všeho se však symbol tohoto období nedožil. Jicchak Rabin musel zemřít paradoxně právě uprostřed velkého mírového shromáždění, byl oslavován jako hrdina nové doby, pro mladé lidi představoval uchvacující budoucnost. Sešlo se jich zde údajně na 300 tisíc, oči jim zářily, z plna hrdla zpívali a byli prostě šťastní. Atmosféra připomínala velkou party. Rabin se trochu styděl, že je to vše jen kvůli němu, nechtěl se dlouho zdržet, brzo se rozloučil, naposledy zamával a zamířil ke schodům, které vedly z velké terasy. Dole na něj čekalo auto a také jeho vrah. Nikdo ho nebral vážně, byl věřícím Židem, podle toho i oblečen, na hlavě pěkně štrikovanou kipu. Je to smutné, ale ochranka selhala, nechala se uklidnit pocitem, že Jicchak Rabin je mezi svými, koukali špatným směrem, probudily je teprve výstřely, to už ale bylo pozdě. Atentátník Jigal Amir se nechal zatknout. Zpráva se bleskově rozšířila, stejně tak i malá naděje, že by doktoři v nemocnici mohli ještě pro dobro těžce zraněného něco udělat. Šance nevypadaly špatně, nemocnice byla nedaleko. Čekání bylo hrozné, panovalo víceméně mlčení. A pak, ani ne za hodinu, přišlo to, čeho se každý obával, Jicchak Rabin zemřel. Nikdy v životě jsem neviděl stovky a tisíce lidí plakat, mnozí nemohoucně seděli na zemi, bezradně pohlíželi kolem sebe. Zaplály tisíce svíček, někdo překonal sevřené hrdlo a začal potichu zpívat, další se pomalu přidávali a netrvalo dlouho a nad celým náměstím se rozezněla Hatikva, hymna, která svou melodií přesvědčí každého o hrdosti národa, který ji má za svou. Ostatně pár taktů připomíná Smetanovu Vltavu, mně to nevadí, spíše naopak.