Zpět na hlavní stránku

Jugoslávie

 

Jak se po několika kilometrech ukázalo, byly mé myšlenky na pomstu zbytečné, objevil se někdo, kdo by to za mne klidně vyřídil. Blízko „hranic“ stála hlídka, která zde ráno ještě nebyla. Policejní auto, dva muži před ním, v rukách kalašnikovy. Bylo tam malé parkoviště, nezbylo nic jiného než zajet stranou a zastavit. Ostatně ty hlavně samopalů nenaznačovaly jinou možnost. Vystoupil jsem z auta, nakázal ostatním, ať zůstanou sedět, a vydal se k těm uniformám. Jeden mi vyšel vstříc, druhý zamířil k autu, ani jeden ani druhý nesklonili hlaveň. Netrvalo dlouho a ten, který si mne vybral, mi stál přímo tváří v tvář a samopalem mířil na břicho. Výraz měl nerudný, a když jsem mu sdělil, že jsme od německé televize, změnil se ve zjevné nepřátelství. Zabořil mi hlaveň od kalašnikova přímo do břicha a dodal: „Němci jsou svině, nejlepší je všechny zabít.“

Bylo to jasné prohlášení a stanovisko tak pevné, že asi o něm nebylo radno diskutovat. Měl jsem také zkušenost, že ne každý, kdo drží v ruce zbraň, s ní umí i zacházet. Nemohl jsem odhadnout, zda ten samopal byl natažen a zda byl zajištěn či nikoliv. Rozhodl jsem se proto, že se pokusím ujasnit pozice. „Pokud chceš zabíjet Němce, tak proti tomu nic nemám. To je tvoje záležitost. To jsi ale u mne na špatné adrese. Já jsem Čech, můj asistent je Rakušák, jen ten vysokej černovlasej je Němec, toho můžeš zastřelit.“ Přeci jenom ho to trochu vyvedlo z rovnováhy. Dovolil, abych mu ukázal pas, byl sice rakouský, ale stálo v něm, že jsem se v Praze narodil. Na zkoušku jsem na něj promluvil česky a pak také rusky. Docela to na něj zapůsobilo. Minimálně tak, že sklonil ten samopal a hlaveň již neohrožovala moje břicho.

Pak jsem mu vysvětlil, že mám jako někoho v Trebinji, který už s námi vše prodiskutoval, že jsme jako v pořádku. Uvěřil mi to, ale jen napůl. Přesto si ale samopal přehodil přes rameno. Předtím ho však vybil a zajistil. Asi bylo dobře, že jsem si předtím nebyl jistý a doufal, že je alespoň zajištěný. Dal kolegovi to telefonní číslo a ten se odebral k jejich autu, kde byla vysílačka. Pak mým společníkům nakázal, že mají zůstat v autě, a začal se se mnou vybavovat. Němce neměl opravdu rád, byly to nějaké staré účty z války, já mu přiznal, že mezi Prahou a Bonnem to také není tak jasné. A pak také, že neutrální Rakousko má své výhody, a že když se lidé začnou hádat tak jako teď v Jugoslávii, také to není to pravé, co si jeden představuje pod slovem budoucnost. Mezitím se k nám přidal jeho kolega, přímé spojení nedostal, takže se teď vše ověřovalo takovou tou tichou poštou. Doufal jsem v dobré, zdálo se, že Eberhardovi bude odpuštěno, že je Němec. Nějak jsme se shodli, že novináři jsou přeci jenom zvláštní rasa a člověk je tak musí brát. Vlastně se nikdy neví, na čí straně vlastně jsou.

 

Zpět na hlavní stránku