Jeruzalém, hříšné město
Vrátím se ale k té omladině, která aspiruje na náboženské vědění. Člověk je hned pozná, většinou nosí černé kalhoty, bílé košile a hlavně pejzy, typické kotlety. Jednou jsem jich měl kolem sebe více než dost, v Tel Avivu byla nějaká velká sešlost. Lítali kolem, tak jako to mládež už dělá, trochu se nudili, ve velkém sále zasedali ti starší, to je asi nezajímalo. O to více se zajímali o mne a mou kameru. Někde se v jejich textech říká, že by se neměly snímat obrázky obličejů. No jeden to vidí tak, druhý jinak, já byl za to placený. Měli hroznou radost z toho se ke mně zezadu přiblížit a strkat do mne, právě když jsem točil. Mne to netěšilo, ale byl jsem přeci jenom rychlejší a měl dobrý obrázek dříve, než do mne drcli.
Jeden z nich mi šel ale na nervy, ten se pokoušel vyrazit mi kameru z ruky. Vždy jsem ji ještě zachránil a celkem neomaleně ho žádal, aby toho nechal. Nebral mne vážně, jen se blbě poškleboval a z bezpečné vzdálenosti mi nadával. To neměl dělat, nějak asi neodhadl, koho má před sebou. Tak jsem si na něj počkal, dělal jsem, jako že točím, ale byl jsem připraven, levou rukou jsem si nahoře přidržoval kameru, abych měl tu pravou volnou, on ten trik nepostřehl, zase se zprava přiblížil a jen poděšeně vyjekl, když jsem ho chňapnul za ruku. Levou jsem sundal kameru z ramene, položil ji na zem a plně jsem se tak mohl věnovat tomu kloučkovi. Zkroutil jsem mu ruku tak, že si musel sednout, levou jsem pak vyndal švýcarský nůž, ukázal mu, že tam jsou také nůžky, které plně stačí na to, abych mu ustřihnul pejzy. Aby tomu uvěřil, tak jsem mu je asi o půl centimetru skutečně na jedné straně zkrátil. V jeho očích se objevil děs, takovou potupu by asi nepřežil, zároveň však pochopil, že já to vím také a že to myslím smrtelně vážně. Najednou byl ochoten poslouchat, co mu říkám, když jsem ho pustil, tak stál kupodivu uctivě přede mnou, sám jsem byl udiven tou proměnou, tak jsem mu jen řekl, aby svému učiteli referoval o všem, co se zde událo, a optal se ho, kdo udělal větší chybu. K mému překvapení mi to slíbil, pak se rozloučil, a když jsem přikývl, odebral se ke kamarádům, kteří stáli opodál, ale neměli odvahu se do našeho sporu míchat. Zůstal jsem zde ještě dobré dvě hodiny, již mne nikdo neobtěžoval, toho kluka jsem ještě několikrát zahlédl, již tak divoce neposkakoval, dokonce jsme se ještě mávnutím ruky posléze rozloučili.