Zpět na hlavní stránku

Posmutnělé Jericho

 

Několik dnů poté, co palestinská policie oficiálně převzala kontrolu nad městem, jsem byl na jedné akci pro tisk. Velitel města nám chtěl udělat radost a pozval nás prohlédnout si vězení, kde mnoho Palestinců trávilo část života pod izraelským dohledem. Velká gesta doprovázelo prohlášení, že toto vězení vybudovali izraelští okupanti, aby zde pak násilím drželi bojovníky za svobodnou Palestinu. Měl jsem asi špatný den, protože netrvalo dlouho a já toho mluvku přerušil, měl jsem k tomu důvody, bohužel trochu nepopulární. Prostě jsem se jenom optal, zda se mu nedoneslo, že to vězení postavili arabští bratři z Jordánska a věznili zde hlavně kriminálníky. Ti měli smůlu, protože když přišli Izraelci, neobešlo se to bez nahlédnutí do spisů a z toho pramenící nechuti pouštět někoho jen tak na svobodu. A pokud vím, stejný osud postihl mnohé Palestince i nyní, protože zde ještě teď pod palestinskou samosprávou sedí mnozí, kteří byli zatčeni izraelskou policií za trestnou činnost. Ten důstojník mne kupodivu nechal domluvit, ale v jeho tváři se zračil určitý nepokoj, řekl bych dokonce pobouření. Měl jsem pravdu, najednou neměl čas a já dostal doporučení vojenský prostor opustit. Klidně jsem těm pánům v uniformách vyhověl, stejně bylo nepravděpodobné, že bych se ještě něco zajímavého dověděl.

V době mírové euforie nebylo zvláštností, že docházelo k jednáním na „vyšší“ úrovni, tedy uskutečňovala se setkání zástupců obou stran. I Jericho se často stalo svědkem těchto převratných událostí. Tak nevyvolalo údiv, že se zde měl jednou setkat palestinský vojenský velitel města s příslušným izraelským generálem. Oba přišli včas, ale chyběl adjutant na palestinské straně, omluvil se, že se zpozdí, nikdo se nerozčiloval, všichni postávali před budovou a užívali si ranního sluníčka, bylo příjemné, ještě tak nepálilo. Pak se v dálce na silnici objevilo auto a ten palestinský velitel prohlásil: „No támhle už jede, bude tu za minutku.“ Izraelský generál se podíval také tím směrem, trochu zpozorněl, počkal, až se auto přiblížilo, aby to komentoval slovy: „Jak to, že jede mým autem?“ Znal to auto opravdu dobře, bylo mu před týdnem ukradeno. Bylo to trapné, Palestinci se omlouvali, ale generál byl pragmatik, uznal, že je rád, že se jeho auto nejen našlo, ale že neutrpělo ani ten nejmenší škrábanec, a když proti tomu nikdo nic nemá, tak si ho hned po jednání odveze domů. Bylo to období mírových snah, takže nikdo nic nenamítal. Kulantně bylo i dohodnuto, že nepodá žádné oznámení, že si je také jist, že ten nešťastný adjutant dostane peníze nazpět. Byl přesvědčen, že k tomu připadnou možná i úroky, o tom ale nemluvil, nechtěl totiž znát jejich formu.

 

 

Zpět na hlavní stránku