Jak mne poznal Izrael
Vím, že na první pohled zní úvodní nadpis trochu přezíravě, povýšeně a namyšleně. Ale je to samotná atmosféra této země a jejích obyvatel, která mne navedla k tomu, abych ho formuloval tak a ne jinak. Pokud člověk dobře vnímá a je ochoten se této různorodé společnosti otevřít, dojde brzo k poznání, že jsou mu skoro každý den kladeny tři otázky: Kdo jsi? Odkud jsi? Co chceš? Přesně v této strohé formě, pro Evropana mnohdy těžko přijatelné a většinou i těžko stravitelné. Jsou tací, kterým to tlačilo v žaludku i po letech, nikdy si na to nezvykli, nikdy se tu také necítili dobře. Já jsem nějak jiný, mně to od prvního dne nevadilo, odpovídal jsem na tyto otázky otevřeně. Mnohdy to byl i taxikář, který chtěl vědět, koho to veze, prostě toto téma se objevilo skoro vždy na počátku každého prvního setkání, o počasí se hovořilo málokdy. Byl jsem tomu otevřen, možná proto, že jsem vlastně o této zemi, vyjma toho, že existuje, nic nevěděl. Nikdy jsem také ani nepomýšlel na to ji poznat, takříkajíc nic mne sem netáhlo. Kdyby mi někdo prorokoval, že jednou skončím v Izraeli, pokládal bych ho za blázna. Mé vědomosti byly tak mizivé, že jsem ani nemohl mít předsudky. Byl jsem si jen vědom toho, že ti nejlepší čeští spisovatelé byli židovského původu. Ve Vídni mi pak mnozí vysvětlili, že Židé jsou problém. Nějak jsem to nechápal, žádný problém jsem neviděl a ani jsem se s ním nesetkal. Spíše jsem došel k názoru, že jsou mnozí, kteří mají problém s Židy. Tím vším pochopitelně nemíním říci, že jsem nic nevěděl o událostech druhé světové války, o té příšerné části evropské historie, která byla tak hrůzná, že jeden ani nemůže pochopit, že k tomu všemu došlo. Ne, to vše jsem věděl, domníval jsem se ale, že se jedná o minulost, neměl jsem velké ponětí o současnosti. V Praze, tedy dokud jsem tam byl, se o Izraeli mnoho nemluvilo, ani veřejně a ani já se nikdy nedostal do společnosti, kde by se tato země stala předmětem diskuze.
A teď jsem přistával na Ben Gurionově letišti s myšlenkou, že zde pravděpodobně strávím několik let svého života. Byla polovina prosince, zimu jsem zanechal ve Vídni, zde bylo teplo, ale ne horko. Bylo to již potřetí, co jsem vstupoval na tuto betonovou plochu, nemínil jsem ji políbit, pro mne nebyla tato zem svatá a ani zaslíbená. Nemám ale nic proti tomu, že ji takto mnozí označují, jsem ochoten je citovat, ale v žádném případě přejímat jejich názor. Je to tak, jsem nevěrec, někdo, kdo má potíže vyplňovat formuláře izraelských úřadů. V jedné kolonce chce vždy někdo vědět, jakého jsem to náboženství. V žádném kostele jsem svatou vodou postříkán nebyl, žádný farář mi nepokřižoval čelíčko, to dělala jenom občas babička, chtěla, abych byl zdravý. Takže jsem tu kolonku vždy přehlížel či do ní napsal „no“ anebo prostě velkou nulu. Tomu nikdo nerozuměl, ptali se, kde jsem se narodil, a když jsem řekl „v Praze“, byl jsem prostě křesťan. Pokoušel jsem se to vždy dotyčnému vymluvit, málokdy jsem uspěl, takže jsem asi v Izraeli veden jako věřící. Ne, že bych na nic nevěřil, to zase ne, věřím v dobré lidi, a když je nepotkám, tak věřím v sebe. Má to také svá úskalí, ale dá se s tím docela dobře žít, není nade mnou nikdo, kdo by mi předepisoval, co si smím a nesmím myslet, jak se mám na ten svět kolem dívat. Takže také věřím svým očím.