Zpět na hlavní stránku

Věřící, nechoď do Betléma

 

Pochopitelně, že jsem nesměl chybět při návštěvě papeže. Bylo to v březnu roku 2000. Stále ještě v období nadšení, velkých plánů, období, kdy se jako by nikdo nebál budoucnosti. Zažil jsem v Betlémě i Silvestr. Každý se objímal s každým a právě zde měl člověk pocit, že si všichni věřící jsou rovni. Společně jsme přivítali nové století, šampaňské teklo proudem, atmosféra byla plná euforie. Ne však pro mne, já měl divný pocit, nejsem sice pověrčivý, ale jedna událost byla pro mne varováním. Místní chtěli udělat něco hezkého a připravili desítky bílých holubů, chtěli je o půlnoci vypustit, symbolické gesto pro celý svět, poselství mírových snah.

Skutečně k tomu došlo, někdo otevřel uprostřed ohňostroje dvířka klecí. Ta ubohá zvířata byla celá vyděšená, přesto se pokoušela někam odletět, trošku opile se pokoušela nabrat výšku, aby byla zbrzděna dalším šokem. Jak je v této kultuře zvykem, každý, kdo měl zbraň, začal střílet do vzduchu. Jen tak z radosti, bez míření, často byl tak vyprázdněn celý zásobník samopalu. Ti ubozí holoubci se pokoušeli uniknout, mnohým se to ale nepodařilo, jejich roj byl hustý, stejně tak jako létající kulky. Vše bylo v záři reflektorů, takže bylo lehké pozorovat desítky volně poletujících bílých pírek. Vše jsem zachytil objektivem kamery, diváci byli trochu šokováni tragickým osudem poslů míru.

Já si myslel své. Ještě asi nikdy nebylo tolik zbraní na tomto posvátném místě. Většinou v rukou palestinských policistů a všech těch, kteří se dali na jejich stranu, aby zabránili povinnosti odevzdat zbraně. Poslední dobou jsem i pozoroval, jak se civilní moc pomalu přesouvá do rukou přátel Jásira Arafata. Byli tu většinou cizí, minulost je mnoho nezajímala, a to ani historická, ani politická.

 

Zpět na hlavní stránku