Osudná Albánie
Už přípravy napovídaly, že by to mohlo být zajímavé. Každý si totiž tiskl bochník chleba na tělo, jako by se o něj bál. Ty bochníky byly různé, malé, velké, jednoduché a i ozdobené. Prostě přesně podle toho, jak kdo kterou mouku sehnal. Nastala bouřlivá diskuze, farář chtěl, aby se všechen chleba dal na oltář. Bylo tomu zpočátku rozuměno jako oběť a všichni byli proti. Pak se jim ale dostalo ujištění, že tomu tak není a každý si může po tom posvěcení zase chleba vzít. Nevím, zda je to tak z pohledu církve správné, ale nebyl jsem sám, kdo tomu ne úplně věřil. Všichni chleboví majitelé se usadili do prvních řad a nespouštěli svůj poklad z očí. Pak někdy začal obřad. Kostel byl plný, v zadních řadách se nejen kouřilo, ale i živě diskutovalo. Bylo to vlastně takové shromáždění, pro všechny trochu nezvyklé, prvně se tak sešli v kostele, aby si postěžovali na těžkosti života. Ten na kazatelně je moc nerušil, neměl mikrofon a nemluvil moc nahlas. Mně se to strašně líbilo, mělo to něco ze života a to mám rád. Když jsem tak myslel, že mám dost pěkných obrázků, vzpomněl jsem si na šéfa a začal hledat někoho, kdo by se modlil. Jednu ženu jsem našel hned, ta opravdu věděla, kde je a co se sluší a patří. Pak jsem ještě objevil dva obličeje, které vypadaly na to, že se jejich majitelé modlí. Jistý jsem si nebyl, ale opak se také nedal dokázat.
Byl jsem tedy spokojen a čekal jen na to, co se stane s tím chlebem. V liturgii se moc nevyznám, vím jen, že se v jednom okamžiku chodí s kadidelnicí, což přinese pěkný kouř a i pěkné obrázky. Já jsem tomu říkal: „A pak ten pán dělá mlhu.“ Když jsem se takhle vyjádřil před P.M.D., obrátil oči v sloup a naznačil, že být takovým nevěrcem, jako jsem já, je hrozné. Já si zase myslel své. Tedy, že takoví lidé jako on by neměli patřit k věřícím, a to i přesto, že tyto spolky moc rád nemám, ale ne zas natolik, abych jim přál něco tak zlého. Málem jsem to všechno propásl. Zničehonic byl konec a první řady se vrhly k té hromadě chlebů. Bylo jich zde na desítky, pěkně pomíchané, mnoho rukou o ně bojovalo. Došlo k tahanicím, sem tam jsem viděl i silný šťouchanec, trochu mi to připomínalo ragby, farář se snažil dělat rozhodčího. Přiznám se, byl jsem nadšen, ano, trocha škodolibosti by se zde také našla, jsou prostě situace, kdy mne těší, když je něco jinak, než jak si někdo zbožně představoval. A v tomto případě doslova, mám na mysli nejen toho, který by měl být někde nahoře, ale i mého šéfa. Ten se nám někde zatoulal, vždy hledal přítomnost vysokých hodnostářů. Nebyl ani v naší provizorní střižně v hotelovém pokoji. Hned jsme se dali do stříhání, moje přítelkyně byla více než zkušená, takových zpráviček již nastříhala stovky. Ten boj o chleba pojala okamžitě jako střed všeho dění, nic jsem neříkal, jen klidně a mlčky přihlížel. Na konci pak bylo něco, co se nám hrozně líbilo, bylo to ze života a o životě. Tu se objevil náš velký boss. Udělal jsem mu místo v křesle, aby se mohl klidně dívat.
Upřímně řečeno jsem s jeho reakcí nepočítal, zažil jsem mnoho, ale tohle bylo absolutní novum. Vyskočil z křesla, byl celý brunátný a jen křičel, zda ho chceme připravit o místo, zda ho chceme zničit, že jsme se úplně zbláznili. Beze slova jsme se s Barbarou dívali jeden na druhého, podle našeho mínění bylo vše v naprostém pořádku, každý jiný redaktor, který s námi v minulosti pracoval, by zářil spokojeností, byl by nadšen, že vidí něco, co ještě neviděl, a přál by to i divákům. Problém byl, že nikdo z nich nebyl služebníkem božím, a já teprve ne. Náš šéf tu však byl s posláním, které mínil za každou cenu „svatě“ splnit. Trvalo více než hodinu vybrat těch několik záběrů, ze kterých bylo možno na konci vytvořit zprávu o něčem, co se vlastně neudálo. Dokázat z toho všeho přinést obraz normální bohoslužby nebylo lehké, naše jediná skutečně se modlící tvořila hlavní postavu, technika umožnila nechat ji modlit se dvakrát tak dlouho, než kolik jsem natočil. Pak přišel ještě „zbožný“ text komentáře a najednou se na obrazovce objevila hluboce věřící a i praktikující Albánie. Škoda, že jsem si tehdy neudělal tajně kopie, pro studenty filmařiny by to byl klasický příklad toho, co se nazývá umění filmového střihu. Ovšem okolnosti vzniku mne nabádají označit to za sprostou manipulaci veřejného mínění, to ale vlastně mluvím o publicistice a novinářské ctnosti. Obé bylo tehdy v Tiraně k nenalezení a také nežádané. Měli jsme jiný úkol, pracovali jsme pro „vyšší moc“, a jak se později ukázalo, celkem dobře a ke vší spokojenosti. Já jsem byl pořádně naštvaný, ale snažil jsem se tvářit tak, jako bych si byl dobře vědom staré pravdy: Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Ostatně proti vlkům nic nemám, spíše proti hyenám.